„Blahoslavení ti, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti.“ Blahoslavení jsou ti, kdo jsou nespokojení. Blahoslavení jsou ti, kdo touží po dalším a dalším. Znakem zdravého duchovního života je intenzivní žízeň po Bohu; a hluboká, vášnivá touha po bližším, plnějším, bohatším a uspokojivějším společenství se samotným Kristem.
Proto zajisté Pán nezjevoval nejhlubší tajemství víry moudrým tohoto světa, ale „nemluvňátkům“, lidem prostým a mdlým, což vyžadovalo, aby se sklonil hodně hluboko až k mezím jejich omezené chápavosti. Proto zjevil prosté samařské ženě velikou a člověku tak těžko pochopitelnou pravdu o uctívání Boha v Duchu a v pravdě, proto oznámil hluboké tajemství znovuzrození poprvé muži, který svou dětinskou otázkou: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit“, dokázal, že měl opravdu malé pochopení onoho tajemství.
Naše nebeské sémě by nebylo vhodné zasévat se smíchem. Hluboký zármutek a starost o duše druhých jsou mnohem vhodnějším doprovodem zbožného vyučování než cokoli podobného lehkovážnosti. Slyšeli jsme o mužích, kteří šli do války s lehkým srdcem, ale byli poraženi; a tak je tomu většinou i s těmi, kdo sejí ve stejném stylu.
Musíte pochopit, že ti z naší současné materiálně-energetické a na náhodu orientované generace nemají žádný důvod poslouchat stát, kromě toho, že stát má zbraně a má moc nad lidmi. To je jediný důvod, proč mají stát poslouchat. Materiálně-energetický a na náhodu orientovaný pohled na svět nedává žádný základ ani žádný důvod, kromě síly a ochrany, proč by občané měli poslouchat stát.
Křesťan, bohabojný člověk, takový není. Bible nám říká, že Bůh nám přikázal poslouchat stát.
Bůh sesílá podle své vůle vedle jiných trestů také hlad, veliký a krutý nebo jindy zase umenšený, podle toho, jak sám chce. Někdy, jako za Abrahama (Gn 12,20) ho sesílá na celý svět, jindy, jako za Elijáše, jen na určitou část země, podle toho, jak se mu zlíbí. Bůh je ve svém chtění naprosto nezávislý a svobodný, takže v jednu chvíli může učinit jednu část země plodnou a úrodnou, zatímco jinou neúrodnou, a protože je spravedlivý, nikdo mu nemůže říct: „Co to děláš?“
Jestliže nás Bůh miluje nekonečnou láskou, jestliže nás předurčil k tomu, abychom byli připodobněni obrazu jeho Syna, jestliže nás chce učinit způsobilými k tomu, abychom se stali účastníky dědictví svatých ve světle, a jestliže chce napravit naše chyby a pošetilosti – musí nás pokořovat!
Když jsem v létě roku 2016, na vrcholu uprchlické krize, kdy se do Evropy valily doslova miliony převážně mladých mužů ponejvíce z muslimských zemí třetího světa, začal vykládat proroctví Abakuka, ani zdaleka jsem netušil, jak aktuální je tento oddíl Božího slova. Po šesti letech se k němu musím znovu vracet a promýšlet nejrůznější aplikace, které z Abakukova proroctví vyplývají. Společenství Izraele bylo v době Abakuka na cestě k rozvratu: násilí, ničemnosti, trápení, zhouba, spory, sváry, zákon byl ochromený a nebyl nikdo, kdo by prosadil právo, svévolník měl navrch nad spravedlivým, a proto bylo právo tak překrouceno (Abk 1,2–4).
V sesterstvu svatých žen, kteréž přisluhovaly Pánu Ježíši, když byl na zemi, bývá Marie Magdalena jmenována obyčejně na prvním místě, jakoby se tím naznačovalo, že vyniká nad ostatní jakousi zvláštní milostí. Zmrtvýchvstalý Pán zjevuje se nejprve jí, a to nejen mezi všemi ženami, ale také mezi všemi učedníky. Jinak zaujímala v celém tom sesterstvu místo poslední a dosud jí přísluší v dějinách Božího království význačný označení „Marie Magdalena, z níž vyhnal sedm démonů“. Ale táž milost, která způsobuje mezi lidmi nekonečné různosti, často povyšuje nejbídnějšího a nejhojněji obohacuje nejzbědovanějšího, neboť „mnozí první budou poslední a poslední první.“
V části Písma, kterou jsem si vybral pro toto pojednání, jsou obsaženy čtyři věty. 1. Že každý člověk má svědomí: „jak dosvědčuje jejich svědomí.“ Každý člověk má tedy svědomí, které mu vydává svědectví. 2. Že světlo, kterým je svědomí vedeno, a skrze něž pracuje, je poznání: „napsáno ve svém srdci.“ 3. Že poutem, které svazuje lidské svědomí, je Boží zákon: „co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci.“ 4. Že funkcí a úkolem svědomí je vydávat svědectví buď v souladu se sebou samým, nebo proti sobě, obviňovat nebo omlouvat sebe sama nebo své činy: „dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“
Abraham zajásal, když spatřil Kristův den. Abraham oslavoval Krista. Spolu s věřícím Abrahamem přišlo skutečné požehnání také k pohanským národům (Ga 3,14). Dnes se podíváme na Abrahamovu víru, a to v popisu, který nám poskytl jeden z novozákonních pisatelů, nevlastní bratr Ježíše Krista, Jakub. Abraham nám slouží jako vzor – je praotcem věřících, protože jeho víra byla dokonalá a na něm bylo zjeveno všem lidem, že člověk je ospravedlněn z víry a nikoliv ze skutků, které dělá. Nicméně také skutky mají své místo a to nikoliv nezanedbatelné.
V tomto textu evangelia je zmínka o věznění svatého Jana, křtitele Kristova, dále se tu mluví o zázracích Pána Ježíše Krista, za třetí o chvále svatého Jana. O věznění říká Písmo: „Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových.“ Věz, že sv. Jan byl ve vězení proto, že káral krále Heroda kvůli cizoložství, jak o tom píše sv. Matouš ve 14. kapitole (v. 3–4): „Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu říkal: ‚Není dovoleno, abys ji měl za ženu.‘“ A svatý Marek v šesté kapitole říká (v. 20): „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“ Proč?
