Jak moudré zaslíbení! Vždy máme prosit ve jménu Ježíše. Zatímco nás to povzbuzuje, jemu to také slouží ke cti. Je to neustálá prosba. Občas se zastíní všechny ostatní prosby, zvláště takové, které by pramenily z našeho vlastního vztahu k Bohu nebo z naší zkušenosti s jeho milostí.
Tu svobodu nám vydobyl Kristus (Ga 5,1). A nejenom, že jsme byli vysvobozeni, byli jsme ke svobodě povoláni. Ježíš Kristus za nás svou obětí na kříži zaplatil cenu a vykoupil nás z otroctví. Naším pánem už není ďábel, jehož jsme všichni vědomě nebo ještě více nevědomě poslouchali, ale máme nového Pána, který za nás zaplatil. Byli jsme otroci hříchu, byli jsme pod soudem Adamova pádu.
Pravdy Bible je třeba uvádět do života. Čteme-li blahoslavenství, máme se porovnávat s Božími požadavky a snažit se jim přizpůsobit. Pokud narazíme na verš, který kárá nějaký náš zvyk nebo hřích, máme okamžitě provést potřebnou změnu.
Křesťané jsou většinou mírumilovní a zákony dodržující lidé. Je to tak správně, protože Bible nám říká, že máme ctít vládní autority, které jsou Božími služebníky a mají nám sloužit k prospěchu. Ale příkaz „ctít“ ty, kdo mají nad námi moc, nikdy neznamenal bezvýhradnou poslušnost a absolutní loajalitu vůči tomu, kdo je zrovna v čele.
Teprve když se těšíme ze smluvních požehnání a vidíme, že náš Pán Ježíš kvůli nám vyrostl jako výhonek slávy, dojdeme k jasnému poznání Boží přízně vůči nám. Ne ze zákona, ale z milosti poznáváme, že jsme Hospodinův lid. Vždy obracejme svůj zrak směrem ke svobodné milosti. Ujištění o víře nemůže nikdy přijít skrze skutky zákona.
Přestože konkrétním důvodem pro sepsání Frankfurtské deklarace byla opatření proti covidu, nejde v ní primárně o tato opatření, ale o základní duchovní důvody, které vedly státy k tak masivnímu porušování ústavou zaručených práv a svobod svých občanů.
Frankfurtská deklarace se snaží těmto hrozbám čelit nadčasovými pravdami Božího slova, a to prostřednictvím prohlášení a odmítnutí odvozených z biblických principů. V tomto článku bych rád stručně ukázal, jak jsou výroky obsažené ve Frankfurtské deklaraci aktuální pro naši dobu.
Kristus jedním slovem žil pro opravdového křesťana. Kristus za něj zemřel. Kristus za něj sestoupil do hrobu. Kristus kvůli němu vstal z mrtvých. Kristus za něj vystoupil vzhůru a vstoupil do nebe, aby se přimlouval za jeho duši. Kristus učinil vše, zaplatil vše, vytrpěl vše, co bylo třeba pro jeho vykoupení. Odtud pramení ospravedlnění pravého křesťana – odtud jeho pokoj. Sám v sobě nemá nic, ale v Kristu má vše, co jeho duše může potřebovat (Ko 2,3; 3,11).
Kniha Exodus bezprostředně navazuje na knihu Genesis. Navazuje na ní myšlenkově, jak ukazuje hned první verš, navazuje tematicky – děj je pokračováním toho, co se dělo v poslední kapitole knihy Genesis – navazuje na to, co se dělo po Josefově smrti. Mojžíš zapsal události, o nichž jsme četli v knize Genesis, někdy v době, kdy vyváděl Izraelce z Egypta. Kniha Genesis měla být povzbuzením pro lid, který mířil do země, kterou nikdo z nich nikdy neviděl. Kniha Exodus je takovou kronikou nebo deníkem, kam Mojžíš zaznamenal události, které se odehrávaly v souvislosti s vyvedením Izraelců z Egypta.
Tento text evangelia ukazuje dobrotu svatého Jana a nenávist kněží, čímž učí věrné křesťany, aby následovali svatého Jana v dobrotě a neupadli do nenávisti kněží. Janova dobrota se ukazovala na tom, jak vyznával pravdu a na jeho pokoře. Vyznal pravdu, když jim řekl, čím není a nezapřel, čím je. Pokoru ukázal, když řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti!“ Zloba kněží, ať již těch, kteří byli posláni nebo těch, kteří poslali, se ukazuje na tom, že jim byl odporný život svatého Jana, když mu říkali: „Proč tedy křtíš?“
Bohatě na nás vylil svého Ducha, abychom měli podíl, doslova abychom se stali dědici podle naděje věčného života. Duch svatý v nás začal své dílo – díky jeho působení se nám otevřely oči, díky jemu jsme byli přivedeni ke Kristu, díky němu jsme pravdivě porozuměli evangeliu, díky němu – díky tomu, že nám dal nové srdce – jsme uvěřili a když jsme uvěřili, byli jsme Duchem zapečetěni (Ef 1,13-14).
A copak my dobře nevíme, že dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré a zlý člověk ze zlého pokladu srdce zlé? Tak to řekli, milí přátelé v Kristu, mnozí. Arci, že nevíte. Pořád si myslíme každý, že z takového zlého srdce můžeme vynášet dobré a pořád si slibujeme od druhých takové slavné věci. Jak byste si toho tolik mohli slibovat, kdybyste rozuměli tomuto textu? Nebeský Pán praví, že to takové není. „Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“
Slovy „který jsi v nebesích“ vyjadřujeme též, že země není náš domov a vyjadřujeme touhu po svém pravém domovu, jímž je nebe. Po domově touží každé dítě. A co mu dělá domov domovem? Rodiče. Stejně tak, když se ptáme, kde je náš domov – odpoví nám Písmo: Kde je váš nebeský Otec, tam je váš domov.
