Jen zmlkni před Bohem, duše má (Ž 62,6)
Jan Karafiát
Znovu a znovu, a ať se zdá, že je to všechno nadarmo, a ať tě zdržuje, kdo chce a co chce – jen zmlkni před Bohem, duše má! Před něčím ty, duše, musíš zmlknout, i kdyby to byla mizerná sukně. Ale ty, má milá duše, ty se měj k němu a jenom k němu. – Že to neumíš? – Však on tě naučí, on sám se svými pomocníky. A ti chodí světem, mají v rukou nožíky a bez milosti přeřezávají všechna pouta, jimiž se ta duše lidská k světu poutá, ať jsou to již řetězy anebo stébla. – Arci že to nejde snadno, bolest při tom přenesmírná, ale potom: „Osidlo se přetrhalo a jsme svobodní.“ Člověk se tu něčemu přiučil, o čem neměl tušení. – Jen zmlkni před Bohem, duše má! – A když o tom přemýšlí a přemýšlí, a rád by to řekl co nejjasněji a nejjadrněji – ono to zní přece jenom zase: Jen zmlkni před Bohem, duše má, konečně zmlkni!
