Ježíš mluví o tom, že dal svým učedníkům svou slávu, kterou měl od Otce! Bůh, který řekl, že svou slávu nikomu nedá, říká, že svou slávu sdílí s těmi, které povolal za syny. Ježíš také říká, že svět má poznat, jak moc Otec učedníky miluje – miluje je právě tak, jako si zamiloval a miluje svého jediného a jedinečného Syna, Ježíše Krista. To jsou věci, které nám berou dech.
Žádné otázce se v současné době nevěnuje tolik pozornosti ve všech skupinách a částech křesťanské církve jako otázce jednoty církve. Píše se o ní, mluví se o ní a káže se o ní. Všichni se jistě shodneme na tom, že křesťanská církev by měla být jednotná, že byla Bohem určena k tomu, aby byla jednotná. A proto se dále musíme shodnout na tom, že je tragédií, že do života církve kdy vstoupilo rozdělení.
Nedávno jsem měl to potěšení setkat se s vynikajícím mladým člověkem. Ve škole byla o několik let napřed a pohybovala se na takové intelektuální úrovni (alespoň ve vědeckých disciplínách), že jsem si připadal jako ignorant. K tomu se pojila přátelskost a otevřenost ke všemu – dokonce i k mé víře –, která byla přemáhající a podmanivá.
Mladý Jack Bezstarostný promrhal svůj majetek a zůstaly mu jen rozdrbané gatě. Byl přesně tím případem: „Lehce nabyl, lehce pozbyl; rychle získal, rychle utratil.“ Kdo si svůj majetek vydělá, udrží ho lépe než ten, kdo ho zdědí. Jak říká Skot: „Kdo získá výbavu dřív, než dostane rozum, je jejím pánem jen krátce.“ A tak to bylo i s Jackem. Peníze mu proděravěly kapsy.
Jestliže někdo z mocných, kteříž se zdají být křesťany, se ti stane nepřítelem proto, žes mu vytkl hřích, a bude tě pronásledovat, jsi blahoslavený s Janem Křtitelem, ano to není špatná společnost; vždyť ani Jan nebyl zabit pro nějaké pohanství nebo kacířství, ale proto, že káral Herodovo cizoložství.
- Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! (Ž 133,1)
Nemalou část svého života prožil David uprostřed lidu, který byl rozdělený. Ať již před tím, než se stal králem, kdy byl pronásledován Saulem a musel i celou svou rodinu odvést do bezpečí, nebo když se stal králem, ale kraloval jenom nad Judou a v zemi byla občanská válka, nebo v závěru svého života, kdy musel čelit vzpourám svých synů, kteří zemi a lid opět rozdělovali. Proto je jeho volání tak autentické.
Když jeden velký řecký umělec vytvářel sochu pro chrám a pilně opracovával zadní část bohyně, někdo mu řekl: „Tuto část sochy nemusíš dodělávat, protože bude zabudovaná do zdi.“ Ale on odpověděl: „Bohové vidí do zdi.“ Měl správnou představu o tom, co náleží Bohu. Ta část mého náboženství, kterou nikdo nevidí, by měla být stejně dokonalá, jako kdyby na ni měli koukat všichni. V ten den to bude vyhlášeno. Až přijde Kristus, všechno bude oznámeno a zveřejněno před celým vesmírem. Proto dbejte na to, aby to souhlasilo s tím, co je zjevné.
Biskupové Hugh Latimer a Nicholas Ridley byli upáleni na hranici za zdmi Balliol College v Oxfordu. Do země byl zaražen pevný kůl, u jehož paty byly vysoko naskládány otepi dříví. Oba muži byli připoutáni ke kůlu jediným řetězem uvázaným kolem jejich pasů.
Žižka vstoupil do revoluce jako zanícený vyznavač kalicha a horlivý stoupenec nápravy světské církve i křesťanského života. Zcela v duchu nekompromisního pojetí zákonnosti evangelia, jež vyznačovalo celou českou reformní školu, neuznával koexistenci různých „pravd“ a různých přístupů k poučením Písma. Pravda byla jen jedna, ta pocházela přímo od Boha a tu také Žižka jako jedinou uznával.
„Bratře, ty jsi Elijáš? Já jsem se psal Jan Žižka z Kalicha, a pocházím z Trocnova. Ty jsi arci o mně neslýchal, ale já jsem často myslil na tebe. Tvá Jezábel byla zlá, ale naše, světská církev, byla ještě horší. A co jsem já pobil jejích proroků!“
Útěcha pro nemocné svaté. Slábnou a bojí se, že už nikdy nevstanou z lůžka pochybností a strachu, ale Velký lékař může odstranit nemoc i slabost, která z ní pramení. Posílí slabé. Učiní to tím nejlepším možným způsobem, neboť to bude „v Hospodinu“. Naše síla je mnohem lepší v Bohu než v sobě. V Pánu vede ke společenství, v nás samých by vedla k pýše. V nás samých by byla smutně omezená, ale v Bohu nezná hranic.
Nyní musíme pokračovat v našem historickém přehledu, protože, jak jsem se snažil ukázat, tyto historické události a myšlenky jsou pro nás důležité i dnes. Ať už se nám to líbí, nebo ne, jako křesťané jsme do nich zapojeni. Myslím, že jedním z největších hříchů, zejména evangelikálů, je říci: „Tohle mě nezajímá, nemám čas se tím otravovat. Dokud můžeme v naší místní církvi dál evangelizovat a mít společenství, proč bychom se tím měli zabývat?“
