Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Náš podíl bude nový. Všechna ta nesmírně velká a vzácná zaslíbení budou naše. Budeme dědici Božími a spoludědici Kristovými! Budeme občany Nového Jeruzaléma a zdědíme ono království, které je neporušitelné a neposkvrněné, připravené před založením světa pro všechna nová stvoření v Kristu Ježíši!
Pro Hod beránka a nekvašené chleby byl výchozím textem především Exodus 12, kde byly tyto slavnosti ustanoveny. Pro svátek prvotin je třeba se přesunout do kapitoly Leviticus 23. V této kapitole je v podstatě takový seznam svátků, které byly přikázány Izraelitům. Svátek prvotin je tam s jeho přikázáními uveden od devátého verše.
Věříme, že my pohané jsme stejně jako Židé spaseni milostí Pána Ježíše Krista (Sk 15,11). Tento pramen spásy vytryskl na kříži Golgoty. V Kristových ranách je náš život. V knize Skutků je popsáno, jak se tento pramen spásy, čistý proud života, který zbavuje hříšníka nečistoty a hříchu, rozlil z Jeruzaléma přes Judsko a Samařsko až na sám konec země. K naprosté většině národů, které žijí na tváři země, se už dostalo evangelium o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. K nám přišlo evangelium před nějakými třinácti stoletími a možná ještě dřív. Přesto každá další generace lidí na světě potřebuje slyšet evangelium, protože není jiná cesta ke spasení než Pán Ježíš Kristus a není jiná moc ke spasení než evangelium Kristovo. Tento pramen spásy vytryskl na kříži Pána Ježíše Krista.
Před námi jsou poslední Jákobova slova. Jsou to slova, která si nechával Jákob až na samotný konec svého života. Jsou to slova, která jsou pronesená na smrtelné posteli – s posledním požehnáním Jákob na konci kapitoly vydechl naposled. Často se o ní mluví jako o Jákobově požehnání – je to ovšem trochu zvláštní požehnání a zřetelně to můžeme vidět na některých místech tohoto textu, která s sebou přinášejí spíše zlořečení než požehnání. Přesto ve 28 verši čteme, že Jákob všem svým synům požehnal a tak můžeme tomuto textu rozumět i jako požehnání. Možná nám toto požehnání místy připomene požehnání Jákobova otce Izáka, které měl pro svého syna Ezaua.
Tento text evangelia ukazuje, co se stalo v den Kristova zmrtvýchvstání, které dnes oslavujeme, abychom s vděčností za jeho zmrtvýchvstání čekali na své vlastní a abychom se s ním, až budeme oslaveni, navěky radovali. Neboť jak říká sv. Řehoř k dnešnímu textu: „Jeden život je smrtelný, druhý nesmrtelný, jeden známe, druhý jsme neznali, jeden je život smrti, druhý je život ve zmrtvýchvstání.“ Proto přišel od Boha Ježíš Kristus, který přinesl lidem smíření, a přijal ten první život, aby ukázal ten druhý. Když přijal první, zemřel, a tak ukázal ten druhý tím, že vstal z mrtvých.
