Kultura je jen vnější podobou náboženství. A ateistické kultury se většinou vždy mění v etatistické kultury. Stát se v nich stává bohem. Ateistické kultury končí jako etatistická totalitní pekla nebo hédonistické stoky – nebo obojí. Amerika je obojí.
Zákonictví je snaha zasloužit si Boží uznání svými skutky, v tomto případě modlitbami nebo modlitebním životem. Zákonictví často přidává k naší víře pravidla, která nám Bůh nikdy nedal. Existují dva hlavní způsoby, jak můžeme být v modlitbě zákoničtí: přílišné zaměření se na kvalitu a kvantitu našich modliteb.
Pokud si ceníte toho, že ve vašem sboru nebo v celém sboru je pěstována určitá kultura vzájemné úcty, doufám, že vám tyto myšlenky pomohou. Abychom toho dosáhli, musíme začít v Písmu. Kultura každé církve a kultura zaměstnanců, která chce projevovat vzájemnou úctu jedněch k druhým bez biblického základu, jímž by se řídila, je odsouzena ke zklamání.
Náš text mluví o zbožnosti mužů a žen, mluví o tom, že máme přistupovat k modlitbám s určitým postojem srdce a máme se vyvarovat některých věcí v našich životech. Jak u mužů, tak u žen jsou zmíněné jak pozitivní věci, tak negativní věci. Podívejme se tedy zvlášť na zbožnost mužů a na zbožnost žen, jak je představená v našem textu a mějme stále na paměti, že se na prvním místě týká modlitebního života.
Copak naděje musí klamat? „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ale vy všichni říkáte: „Naděje klame.“ Arciže, podle toho, jaká ta vaše naděje je. Když ta má naděje je taková, že zklamat musí, pak se zklameš. Tím je řečeno, že tu je dvojí naděje: Jedna, která musí zklamat, druhá, která nezklame.
Eliáš, horlivý Boží služebník, také zakusil, co to je spoléhat na Boha. Neboť když v čase hladu všichni ostatní trpěli nouzí, on měl dostatečné zaopatření. Za prvé mu na poušť musili jednak krkavci nosit maso a chléb (1Kr 17,6), jednak andělé (1Kr 19,5), za druhé jej musila mimo jiné jako třetího snad přes dvě léta živit hrstka mouky (1Kr 17,14), a za třetí byl zachován čtyřicet dní bez pokrmu (1Kr 19,8).
Kromě toho se i nadále držme Božího slova, protože jsme v sobě zakusili jeho moc. Není to tak dávno, abyste zapomněli, jak Boží slovo jako kladivo rozbilo vaše zatvrzelé srdce a porazilo vaši tvrdohlavou vůli. Slovem Páně jste byli přivedeni ke kříži a utěšeni vykoupením.
Je zjevné, že sv. Jan míní křesťanské správce a učitele, biskupy a kněží, kteří mají být nejenom hvězdy v noci, ale podle slov Pána Krista, jako slunce ke svícení ve dne, když říká: „Vy jste světlo světa.“ A jinde: „Vy jste sůl země.“ Takoví učitelé mají být světlem v učení, solí v příkladu dobrých mravů. A když se pak takoví učitelé odvracejí od Boha a skrze hříchy a nepravosti od nebeských věcí k pozemským, tehdy padají jako hvězdy z nebe na zem a upadají do temnoty bludů.
Toto číslo časopisu Soli Deo Gloria bych přirovnal ke košíku letního ovoce – jsou zde různé chutné kousky z nejrůznějších plodin, jimiž Bůh obdařil své služebníky. A stejně jako je letní ovoce osvěžujícím pokrmem pro tělo, mám naději, že se toto číslo stane osvěžující manou pro vaše duše.
Nemusíme myslet na množství. Pro ilustraci: Dejte mi oheň, nebudu se handrkovat o pec, dejte mi jen jedinou svíčku a město nebo les může být brzy v plamenech. Pro začátek stačí jiskra, neboť oheň se sám množí; tak nám dejte pravdu, jediný hlas a s ním Ducha svatého, a nikdo nemůže říci, kde tento svatý požár skončí. Jeden Jonáš stačil k tomu, aby si podmanil celé Ninive jednou často opakovanou monotónní větou, a navzdory slabosti našeho současného nástroje, pokud Bůh evangeliu jen požehná, není důvod, proč by to rychle nepocítil celý Londýn. – Charles Spurgeon
Morální vlastnosti nedosáhnou nejvyšší úrovně, dokud se pod povrchem nevybuduje dostatečně velký základ, který by mohl nést vznešený vrchol. A žádný člověk, když se mu naskytne velká příležitost, neprojeví odvahu a neochvějnou důvěru, které jsou jeho obvyklému životu cizí. Musí se budovat pod povrchem.
Již několik let jsem na objevitelské cestě v knize Žalmů. Zejména jsem chtěl vědět, jak bychom dnes jako věřící nové smlouvy měli žalmy číst a zpívat. Samozřejmě jsem věděl, že Nový zákon cituje některé žalmy o Kristu. Snad nejznámější je Ježíšova citace ze Žalmu 22, když na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“.
