Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)
Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.
Byť bychom i neznali vznik, způsob a meze působení Ducha Božího, není to dost, když víme: Musíme se znovuzrodit a také můžeme. A byť i zůstalo vše ostatní pro nás tajemstvím – co na tom? Nejde o to, abychom pochopili tajemství znovuzrození, ale na tom záleží, abychom to znovuzrození zažili.
Pod Božím pastýřským dohledem jsou svatí dosyta nasyceni. Jejich pokrmem není neuspokojivá řídká kaše nějakých lidských „výmyslů“, ale Pán je krmí pevnou, hutnou pravdou Božího zjevení. V Písmu, které Duch svatý přináší do srdce, je skutečná výživa pro duši. Sám Ježíš je skutečným životodárným pokrmem věřících. Náš Velký Pastýř zde slibuje, že tento svatý pokrm nám poskytne on sám. Pokud v den Páně přijde náš pozemský pastýř s prázdnýma rukama, náš Pán nikoli.
Herodes ho nedokázal zabít,
Satan ho nemohl svést,
smrt ho nedokázala přemoct,
a hrob ho nemohl udržet.
Bůh je náš OTEC. Přijal nás ze své milosti. Co se týče duchovního vztahu, byli jsme svou přirozeností bez otce. Nebo abychom byli přesnější, otce jsme měli, byl jím ďábel! Ježíš řekl: „Váš otec je ďábel!“ (Jan 8,44). Taková je pravda. Byli jsme v hrozném a strašlivém stavu!
Ale ve svém nekonečném milosrdenství a pro slávu své vlastní milosti nás Bůh přijal a uvedl mezi své děti!
Poslední verš písně, kterou jsme zpívali, staví nám před oči důležitý předmět: osobní závislost na Pánu Ježíši. Směl-li bych si pro sebe něco vyprosit, pak by to byla především hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. A kdybych se měl vyjádřit, co bych si nejvíc přál pro své milé bratry a sestry, pak by to byla hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. Ó, kdybychom stokrát více, skutečněji, opravdověji a hlouběji záviseli na Pánu Ježíši, jak by nám bylo potěšením o něm slyšet, jak bychom byli žádostiví ho vidět a jak by naše srdce ovládala jediná, nejvyšší touha: „Přijď brzo, Pane Ježíši!“
Mezi zvyky Dr. J. W. Alexandera patřilo psaní deníku, kam si mimo jiné psal vždy odstavec, v němž se zabýval nějakou myšlenkou o kázání. V jednom z jeho deníků byla tato slova: „Pokud mě Pán zachová zde na zemi, bude pro mě dobré, když si jednou projdu všechny své deníky a shromáždím to, co jsem čas od času napsal o službě. Už teď je toho dost na jeden svazek. Mohlo by to být dobré, až budu pryč.“ Zůstalo ale jenom u tohoto přání, protože Pán si ho odvolal do svého království. Jeho mladší bratr Samuel, který byl také kazatelem, však jeho deníky prošel a vydal toto dílo, které zde na pokračování budete moci číst.
