Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,22)
Máme mít jistotu, že Bůh bude udržovat podmínky života na zemi, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst, aby nepřestala setba a sklizeň. Po násilí předpotopního světa a po soudu potopy přichází požehnaná jistota. Bůh sám se zaručuje za to, že dění v tomto světě bude mít svůj řád. Až do dne posledního soudu všechno poběží podobným způsobem, jako se to dělo před potopou. A bude to s Božím souhlasem. Dokud nepřijde onen den, den soudu, den příchodu Pána Ježíše Krista, který se zjeví v plameni ohně a pozře každou bezbožnost a nepravost, každé rouhání. Bůh je naprosto věrný. Vytrhl nás z hříchu a z temnoty a postavil nás do světla. A zaslíbil nám novou zemi a nové nebe. Přísahal sám při sobě.
Máme před sebou první část hlavního dějství příběhu Josefa a jeho bratří. To, co jsme viděli do této doby, byla pouze předehra, která nám umožnila pochopit tento příběh v hlubších a mnohem širších souvislostech. Všechny kapitoly od návratu Jákoboa do Kenaánu (od 34. kapitoly) tvoří předehru k tomu, co se začíná odehrávat v této a několika následujících kapitolách.
Výzva našeho textu možná navazuje na to, co autor řekl v 10:34, kde adresátům připomínal, jak v dřívějších dnech (10,32) s radostí snášeli i to, že byli připraveni o majetek, protože věděli, že mají bohatství lepší a trvalé. Nyní ale potřebovali vytrvalost (10,36). Možná že je potom, co byli protiprávně připraveni o majetek, přepadly obavy. Někteří z nich se nyní upnuli na to, aby za každou cenu získali své vlastnictví zpátky. Jenže usilování o hmotné zajištění se snadno změní v lásku k němu. A láska k penězům či věcem (13,5) je v rozporu s láskou k bratřím (13,1). Autor je tedy vyzývá, aby byli spokojeni, a ukazuje jim, jak pěstovat tento vzácný, ačkoli nezbytný, křesťanský klenot.
Musíme si všimnout, že na jedné straně jsou tato slova určena také Titovi. Pavel mu říká, aby nebyl tím, kým budou druzí lidé pohrdat, koho budou snižovat a nebudou si ho vážit. Co pro to může člověk udělat? Není přece v jeho moci změnit pohled nebo přístup druhých lidí k sobě. To rozhodně není. Ale je v jeho moci postavit se na autoritu Božího slova nejenom svými slovy, ale celým svým životem. Je v moci člověka žít životem, který bude vydávat dobré svědectví. A to je něco, co přinese hojné ovoce.
A tak ty, milý Pavle, si myslíš, že jsi měl nebeské vidění a myslíš si, že ti budeme věřit proto, že jsi měl nebeské vidění? To je arci otázka! Ale Pavel to řekl poněkud jinak, protože mluvil řecky a to slovo, které Kraličtí přeložili jako „nevěřící“, bylo řecky „apeithés“. To je sice nevěřící, ale sami Kraličtí překládají jinde jinak. Otevřete si, prosím, 2. Timoteovi 3,2 (KRAL): „Nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejci, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní“. Zde překládají totéž řecké slovo apeithés českým „neposlušní“, takže v našem textu můžeme docela dobře říci: „Nebyl jsem neposlušný toho nebeského vidění.“
Bůh je tak velký a udělal veliké věci s lidmi v Efezu, a proto Pavel nyní může děkovat přímo za tyto křesťany. Jeho vděčnost není založená v křesťanech samotných, ale v samotném Bohu. Jeho přímluvy za křesťany v Efezu vyvěrají z vědomí toho, kým je Bůh, který je zachránil. Jeho prosby jsou zakotvené v díle Pána Ježíše Krista.
Těm, kteří dosahují vysokých postů, patří čest a úcta. Vysoké postavení je obvykle spojené s velkou mocí a autoritou. Ale když se pozdvihují svévolníci, když se dostávají na vysoká místa, je nepochybná známka Božího soudu. Když se ničemové (ČSP) dostávají k moci, uvádějí národ do hříchu a pod prokletí. „Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky“ (Př 29,12).
