Jak bychom mohli být pyšní?

Ježíš nás učí, co to znamená mít pokorné srdce. Potřebujeme se to od něj učit každá den. Pohleďte na Pána, jak vzal ručník a myl svým učedníkům nohy! Následovníci Krista, vy se nepokoříte? Pohleďte na něj jako na služebníka služebníků, a už nemůžete být pyšní! „Ponížil se“ (Fp 2,8). Nebylo z něj na zemi strháváno jedno roucho cti za druhým, dokud ho nahého nepřibili na kříž? Nevyprázdnil tam sám sebe a neprolil tam všechnu svou převzácnou krev za nás? Jak hluboko náš drahý Vykupitel sestoupil! Jak bychom potom mohli být pyšní?

Byla to právě Petrova láska ke Kristu, která se vzbouřila při pomyšlení na tak strašný úděl, který by ho měl potkat. Ve své lásce se snažil zadržet svého Mistra, aby nezahodil svůj život. Ale když to dělal, jednal jako satan, který se pokoušel odvést Ježíše od jeho velkého díla smíření. Tato cesta kříže nebyla nějakou nehodou – byla to cesta připravená pro Krista. Uhnout od ní by znamenalo selhat ve svém poslání.

Jan Karafiát

Co je to? Neodpovím, pokud nevím, kdo se ptá. Jan praví: „Nepsal jsem vám proto, že byste neznali pravdu, ale že ji znáte.“ (1J 2,21) Tak to zde stojí. Kdo to pomazání nemá, darmo mu mluvit, a kdo má, zrovna proto že má, ví bez popisu, co to je – a má radost.

Profesor Starého zákona z Reformovaného teologického semináře v Orlandu, Richard Pratt, ve svých přednáškách představuje téma, které spojuje Starý a Nový zákon - téma Božího království a s ním spojených smluv, které se tohoto království týkají. Vynikajícím způsobem ukazuje, jak Bůh rozvíjí své království od založení světa. Růst Božího království můžeme sledovat od jeho počátečního stádia v Genesis až po očekávané dovršení ve Zjevení. Ježíšova modlitba v Matoušovi 6,10 "Přijď tvé království.

Boží slovo je jako svíce nebo lampa pro nohy. Je to „lampa“, nikoliv žhavé slunce. Není to ani maják, ale obyčejná svíce nebo lampa, kterou lze nosit v ruce.

Je to svíce „pro nohy“, která nesvítí moc daleko, neosvětluje polokouli, ale svítí jenom na ten malý kousek cesty pod nohama poutníka.

Naše radost v tomto životě je smíšena se zármutkem, jako u růže je trní. Jákob měl radost, když se jeho synové vrátili z Egypta a přinesli pytle obilí, ale bál se, když spatřil v každém pytli uzlík s penězi. David se radoval, když přenášel truhlu Boží, ale zároveň měl bolest nad potrestáním Uzy. Toto je Hospodinova moudrost, kterou usměrňuje a mírní naši radost. Jako si někteří slabí lidé míchají víno s vodou ze strachu, aby se neopili, tak musíme i my mít radost smíchanou se zármutkem, neboť jsme slabí a stali bychom se lehkomyslnými a drzými. „Veselte se s třesením“ čteme v Žalmu 2.