Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,22)
Máme mít jistotu, že Bůh bude udržovat podmínky života na zemi, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst, aby nepřestala setba a sklizeň. Po násilí předpotopního světa a po soudu potopy přichází požehnaná jistota. Bůh sám se zaručuje za to, že dění v tomto světě bude mít svůj řád. Až do dne posledního soudu všechno poběží podobným způsobem, jako se to dělo před potopou. A bude to s Božím souhlasem. Dokud nepřijde onen den, den soudu, den příchodu Pána Ježíše Krista, který se zjeví v plameni ohně a pozře každou bezbožnost a nepravost, každé rouhání. Bůh je naprosto věrný. Vytrhl nás z hříchu a z temnoty a postavil nás do světla. A zaslíbil nám novou zemi a nové nebe. Přísahal sám při sobě.
Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije! To je radostná zpráva, která osvěžuje naše srdce. Je to zpráva, kterou si stále opakujeme a kterou chceme stále slyšet. Je to ta nejlepší zpráva, protože náš Vykupitel je živ a svým vzkříšením potvrdil, že Bůh přijal jeho oběť smíření a za hříchy všech, kdo v něj věří, bylo jednou provždy zaplaceno.
Druhá polovina 35. kapitoly je svědectvím o bolesti v životě Božího muže. Je to další zkouška Jákobova charakteru. Není první a rozhodně není ani poslední. Klade před nás otázku po opravdovosti našeho života s Bohem. Proč následujete Boha? Proč věříte Bohu? Proč ho uctíváte? Proč chcete mít vztah s Bohem?
Autor Listu Židům se obával, že někteří z jeho čtenářů ze závodu vypadnou, protože těžce nesou Boží přísnou výchovu. Spojka „proto“ (12,12) souvisí s tím, co právě řekl, totiž že potřebují snášet Boží výchovu, protože vyvěrá z jeho lásky a slouží „k našemu užitku, abychom získali podíl na jeho svatosti“ (12,10 NBK). Vztahuje se také zpět k tomu, že se potřebujeme upírat zrak na náš největší vzor, na Ježíše, „který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž“ (12,2 KMS).
Verš, který dnes máme před sebou, je na jednu stranu velmi jednoduchý. Ale zároveň můžeme říci, že to je verš, který je velmi hluboký a plný významu, plný slávy. A celý tento verš mluví o našem spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Mluví o očekávání Krista, o naději v Kristu, o slávě Ježíše Krista a o Božství Ježíše Krista.
Tak my i všichni lidé světští kolem nás připouštějí, že je dnes první den velikonoční, ale o to nám nejde. Jde o to, zda máte Velikonoce vy, zda mám Velikonoce já. Co to je? To není jen ta pěkná upomínka, že Pán Bůh vyvedl tenkrát a tenkrát ten svůj lid izraelský z otroctví egyptského. Je to sice pravda také a bylo to něco slavného, ale co z toho mám já? Já pojímám věci zcela jinak: Mít Velikonoce znamená mít velikou radost z těch velkých Božích fakt, která se stala v můj prospěch.
Jistě všichni víte, moji milí přátelé, na koho myslel prorok Izajáš v tomto místě. Není to nikdo jiný než náš velký, drahý Pán Ježíš Kristus. Toto nebylo napsáno po jeho smrti na kříži ani krátce předtím, když se již mohlo předpokládat, co se s ním stane. Ne, to bylo napsáno přibližně 750 let před jeho příchodem na svět. To mějme obzvláště před očima.
