Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,22)
Máme mít jistotu, že Bůh bude udržovat podmínky života na zemi, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst, aby nepřestala setba a sklizeň. Po násilí předpotopního světa a po soudu potopy přichází požehnaná jistota. Bůh sám se zaručuje za to, že dění v tomto světě bude mít svůj řád. Až do dne posledního soudu všechno poběží podobným způsobem, jako se to dělo před potopou. A bude to s Božím souhlasem. Dokud nepřijde onen den, den soudu, den příchodu Pána Ježíše Krista, který se zjeví v plameni ohně a pozře každou bezbožnost a nepravost, každé rouhání. Bůh je naprosto věrný. Vytrhl nás z hříchu a z temnoty a postavil nás do světla. A zaslíbil nám novou zemi a nové nebe. Přísahal sám při sobě.
Uznávám, že je těžké pochopit, jak je možné, že je Bůh dobrý a zároveň všemohoucí, a přitom připouští všechno to utrpení, které ve světě pozorujeme. Když ovšem člověk kvůli utrpení přestane věřit v Boha, Bůh proto ještě nepřestane existovat a problém se tím také nevyřeší. Abychom vytrvali „v běhu, jak je nám uloženo“ (12,1), potřebujeme vědět, jakou odezvu na svou láskyplnou výchovu od nás Bůh chce.
Křesťanská naděje není nadějí podle smýšlení světa – kdy naděje = 50:50, tedy že něco buď vyjde, nebo ne. Křesťanská naděje je něco úplně jiného. Křesťanská naděje je zakotvená v Kristu, a upíná se k Němu. Je založená na Kristu. A to znamená, že je naprosto jistá. Jde o něco, co se stane na sto procent, ale zatím se to ještě nestalo.
