Jaroslav Kernal

Nyní jsme na začátku 17. kapitoly, třináct let po těchto událostech. Třináct let mělo umlčet každá ústa. Už po těchto třinácti letech bylo naprosto jasné, že Abram a Sáraj nemohou mít děti. Zdá se, že Abram nemohl mít další děti ani s Hagarou. Dvacet čtyři let jsou Abram se Sárají v zaslíbené zemi a čím dál tím více je stále jasnější, že se žádným přirozeným způsobem nedočkají vlastního potomka – Abram, vznešený nebo vyvýšený otec a Sáraj, kněžna jeho domu. Pokud se jim nějaké dítě narodí, tak to nebude dílo lidské, věc těla, ale cele dílo Boží, dílo Boží milosti a moci.

Steven Cole

Jednou z věcí, o které se satan snaží, je snížit naše vědomí Ježíšovy nadřazenosti a naprosté dostatečnosti. To je něco, podle čeho se dá učení či jednání dokonce hodnotit: pokud Kristu ubírá na slávě, není z Boha. Pomocí zákonictví odvádí satan pozornost křesťanů od podstaty, kterou je Kristus, k povrchním a zevnějším věcem (viz Ko 2,16-23). Pokud se mu podaří, abychom se soustředili na pravidla a dodržování vnějších věcí, můžeme podlehnout představě, že jsme „dobří“ křesťané. Ale jestliže v centru naší pozornosti a zdrojem naší radosti není osoba a dílo Ježíše Krista, můžeme navenek dělat všechno možné, a přitom zapomenout na to, co je životně důležité: znát Krista a radovat se v něm (viz Fp 3,1-11).

Jaroslav Kernal

Zpráva evangelia zasahuje celého člověka. Zasahuje jeho srdce, takže je čisté, zasahuje jeho mysl, takže se obnovuje, zasahuje jeho svědomí, takže začíná rozlišovat dobré od špatného a pravdu od lži. To všechno jsou věci, které se dějí uvnitř nás, jde o proměnu nitra. Ovšem nic z toho by nemělo zůstat skryto. Tady byli lidé, kteří sice vyznávali, že znají Boha – a slovo, které je tady použité ukazuje na to, že se nejednalo jenom o nějaké neurčité povědomí o Bohu, jako ho mají mnozí nevěřící. Tito lidé byli z hloubi svého srdce přesvědčeni o tom, že Boha doopravdy znají.

Arthur W. Pink

Území, po kterém se teď pohybujeme, je docela neznámé dokonce i pro většinu Božího lidu (tak veliký je duchovní i teologický úpadek posledního století), ačkoliv lépe vyučení svatí v době puritánů a ti, kdo je následovali, byli s touto oblastí obeznámenější. Že Boží Syn je roven Otci a Duchu a že téměř před dvěma tisíci lety se Slovo stalo tělem a vzalo na sebe lidskou podobu, stále pevně drží (a budou držet) všechny skutečně obnovené duše. Že to je spojení božské a lidské přirozenosti v Jeho podivuhodné osobě, co Ho činí způsobilým k Jeho zástupné úloze, je také chápáno víceméně jasně. Asi někam sem dovede světlo téměř všechny křesťany. Že Bohočlověk přebýval v nebi, než svět začal existovat, je požehnaná pravda, která se několika posledním generacím vytratila.

Michael Horton

Nedávno jsem měl přednášku, při které jsem předkládal argumenty svědčící pro dostatečnost Písma. Šokovalo mě, jak málo lidí, a to v konzervativní evangelikální církvi, vůbec kdy slyšelo něco na toto téma. A to je problém.

Římskokatoličtí apologeti s rozhodností tvrdí, že Bible je „kniha, která patří církvi.“ Kánon Nového zákona (i Starého) byl „ustanoven“ církví, a tak tedy musí platit, že církev je matkou Písma.

Někteří lidé říkají, že nevydrží ani hodinu o samotě. Nemohou v takovém případě nic dělat, dokonce ani přemýšlet. Ovšem žádný křesťan takto mluvit nemůže. Stačí, když mu dám jedno slovo k přemýšlení – Kristus. Ať ho vyslovuje znovu a znovu. Nebo mu dám slovo Ježíš. Jen ho nechte, ať nad ním přemýšlí a zjistíte, že hodina utekla jako voda a že ani celá věčnost nebude dostatečná k tomu, abychom vyjádřili chválu svému Spasiteli.