Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)
Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.
Kdo kterémukoli stvoření prokazuje milosrdenství kvůli Bohu, ten Pána Boha více uctívá, a své duši více prospívá, než kdyby byl vytržen do třetího nebe jako sv. Pavel.
Co se zrodilo z těla, může být tělesnou energií přiváděno ke zdání duchovního života, ale vždy zůstane jen tělem. Až uděláte všechno, co bylo ve vašich silách, a nedosáhnete těch nejlepších výsledků, prorokujte o Duchu; volejte do čtyř větrů, protože on může přijít v ledovém severním větru soužení nebo v teplém západním větru prosperity; ale mluvte s jistotou: „Toto praví Panovník Hospodin: ‚Přijď!‘“
Tak uvažoval prorok Jonáš. Stejně uvažovali Job a Eliáš, Mojžíš a Jeremiáš. (Jon 3; Jb 6,9; 1Kr 19,4; Nu 11,15; Jr 20,14) Měli však pravdu – tito dávní muži – když se vzbouřili proti svému životu a Božímu nápravnému jednání? Velký apoštol Pavel to tak neviděl. Nikdo neměl se vším svým utrpením takový důvod pociťovat těžkosti života jako on. Jestli měl někdy člověk právo nenávidět život, pak to byl apoštol Pavel. Přesto při tom všem a při silné „touze odejít a být s Kristem“ – necítil ke svému životu nenávist. „Pro mě,“ říkal, „je život Kristus.“
Jsem v tísni a chci pomoc. Nějaký kolemjdoucí uslyší o mém trápení, vejde ke mně, posadí se a snaží se mě potěšit. Říká konejšivá slova, ale nemiluje mě. Je to cizinec, vůbec mě nezná. Přišel jen vyzkoušet své schopnosti. A jaký je důsledek? Jeho slova na mne stékají jako olej na mramorovou desku, jsou jako déšť, který pleská o skálu. Můj žal nedokážou přemoci.
Nikdo není osvobozen od utrpení, které je vlastní naší padlé přirozenosti. Mladí, staří, bohatí i chudí – všichni pociťují ubíjející dotek utrpení a zármutku. Nemoc napadne i ty nejsilnější jedince a trápení vyčerpá i ty nejodolnější povahy. Lidé v nejlepších letech a v plné síle často ulehnou na lůžko nemoci a cítí, že umírají.
Zde se musíme zabývat otázkou, zda má kazatel (tedy starší, který káže) nějakou formu vyšší autority nebo vedení než ostatní starší. Je naprosto nezbytné, aby tato otázka byla jasně pochopena a aby o ní bylo rozhodnuto před jakýmkoli jmenováním. Rozhodnutí je důležité pro život sboru; špatné rozhodnutí bude horší než to nejlepší, ale žádné rozhodnutí vede ke katastrofě.
