Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)
Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.
Určitě existují legitimní důvody, proč opustit církev, a bohužel se někdy stává nutností nebo dokonce povinností najít biblicky věrnější sbor. Někdy církve teologicky nebo morálně zkrachují a zdravě věřící člověk nemá na výběr. Zdá se však, že v naší sebestředné, konzumní evangelikální kultuře dosáhlo to, čemu se často říká „pobíhání po církvích“, úrovně epidemie. Tato skutečnost má řadu důvodů, mezi nimiž vyniká biblická negramotnost.
Právoplatně povolaný úředník má podle Božího slova bránit zbožné a poctivé občany nebo poddané, a zvláště církev, před újmou ze strany bezbožníků, které má zabránit tělesnou silou a mečem, a s největší péčí má dbát na to, aby lidé byli správně vyučováni náboženství a aby se veřejně i soukromě drželi pravé zbožnosti a poctivosti.
Pavel dává efezské církvi celkem tři důvody, které ukazují, proč je tak důležité modlit se všechny, nejenom za některé lidi, proč se máme modlit i za vládce a za všechny v moci postavené a ty, kteří jsou nám nějakým způsobem nadřízení.
Pán Ježíš zřejmě říká: „Ta kapitola je má, to je můj úkol na světě, abych truchlící na Sijónu vedl k radosti a dával okrasu místo popela.“ Když to vidím, mám z toho radost. Rád bych vám to vychvaloval, ne, že bych vám to dovedl dát, abyste si to také chválili; to tak nejde, abych vás já z Písma přivedl k Bohu! Tak se to nemá. On se nejdříve nad vámi smiluje a dá vám důvěru k sobě samému a potom teprve máte důvěru k Písmu.
Všude v Písmu se hlásá, že jenom u Boha je bezpečí a kdo se k němu uteče, na toho žádné neštěstí nemůže dosáhnout. Proto není třeba to obšírně dokazovat, ale raději rozvážit, co a kde je ten hrad, bašta, věž, skála, štít Boží, kam se má uchýlit spravedlivý, a jak se tam má skrýt.
Na Velký pátek byl Pán Ježíš odsouzen a vydán Židům, byl ukřižován a byl pohřben. Jan říká, že se naplnilo proroctví: „Uvidí, koho probodli“ (J 19,37). Podívejme se nyní na toto proroctví ze tří úhlů pohledu z hlediska času – nejprve jako na zaslíbení spasení, dále na naplnění tohoto proroctví z přítomné chvíle, kdy došlo k těmto událostem na Golgotě a nakonec jako na minulou událost, tedy z naší současné perspektivy, jako na základ naší víry a nepohnutelný pilíř evangelia.
