Tento výraz „dobré svědomí“ se vyskytuje na několika dalších místech Nového zákona. Vzhledem k jeho hlubokému významu si žádá naši největší pozornost. Ve Slově se toho o svědomí říká mnoho a hodně záleží na tom, zda ho máme a zda si ho zachováme. Proto je vhodné, abychom tomuto závažnému tématu věnovali co největší pozornost. Nejenže má velký praktický význam, ale je obzvláště aktuální vzhledem k době bez svědomí, v níž žijeme.
Pavel žádal Timotea, aby zůstal v Efezu a věnoval se nelehkému úkolu – dát do pořádku tamní církev, která byla rozbitá falešným učením. Podobně jako Titus na Krétě i Timoteus v Efezu měl na jedné straně zavřít ústa falešným učitelům a na straně druhé budovat svaté ve víře a v lásce ke Kristu.
Dokud se nám to na světě, jaký je, velice líbí, tu se nám náš text nebude líbit. Však by se nám to v nebi také nelíbilo, pokud se nám to líbí na zemi! Nebe není pro ty, kterým se to na takovém světě, jaký je, tak převelice líbí. Ale kdyby se nám to začalo na světě nelíbit, pak by se nám text začal líbit.
Blud o kletbě znamená, že kněží se domnívají a podle toho učí lidi, že každá jejich kletba škodí člověku, kterého proklínají. Ale tak to vůbec není. Musíme si ujasnit jednak, co je to kletba, za druhé k čemu je a za třetí, jak se má provádět. Věz nejprve, že kletba je zlořečení a vyobcování. A to může být dvojí – jedno spravedlivé a druhé nespravedlivé.
Jeho vůle je výrazem celé jeho bytosti, všech jeho tužeb a myšlení. V první prosbě Otčenáše se seznamujeme s jeho jménem, v druhé s jeho dílem, v třetí s jeho srdcem. My víme, že Bůh je v Pánu Ježíši náš milostivý Otec, víme, že jako on sám je dobrý, tak také že jeho dílo je dobré. Je-li jeho dílo dobré, jsou i jeho pohnutky dobré, tudíž je jeho vůle dobrá. A co je jeho vůle? Vůle jeho je, aby jeho jméno bylo posvěceno a přišlo jeho království.
Bůh ustanovil národy. Je to jeho dílo. Je to sice také důsledek jeho soudu, současně však – jak už to často u Božích soudů bývá – také způsob, jímž lidem žehná. Je to Boží uspořádání světa a kdokoliv se ho snaží měnit, bouří se proti Bohu. Snaha zničit národní identitu nějakého lidu je velmi podobná snaze zničit identitu člověka jako muže a ženy (a místo toho zde mít mnoho genderů).
Vlastností každého národa je, že chce pro sebe dobré. Pod nebem je mnoho rozmanitých národů, ale všechny jsou Božím řízením poznamenáni tímto znakem: Jako jednotlivci i jako jednotlivé národy milují sami sebe a chtějí, aby se měli dobře, a povzbuzují se k péči o toto blaho a soutěží v tom mezi sebou. Tedy kromě národa, který je zvrácený. Jestliže nějaký národ odmítá pečovat o sebe až do té míry, že nechce poznat své neštěstí a nedá se pohnout ani vyburcovat cizím štěstím, musí být ve své lidské přirozenosti zvrácený.
Můžeš, je-li libo, srovnávat církev Boží s nesčetným množstvím Antikristovým podle vlastností proti sobě stavěných, obzvláště budeš-li přihlížet k prvotní církvi a přirovnáš-li ji k porušenosti současných nepravých křesťanů. Předně v oné církvi množství křesťanů bylo jednoho srdce a jedné duše (Sk 4,32), v dnešní nesnadno nalezneš, aby dva spolu navzájem v Kristu Ježíši souhlasili.
V této chvíli, milý čtenáři, ať už je tvá hříšnost jakákoli, Kristus má moc odpustit – moc odpustit tobě a milionům takových, jako jsi ty. Stačí jediné slovo, aby to dokázal. Nemusíš už dělat nic, abys získal jeho odpuštění; veškeré dílo odčinění je hotovo. V odpověď na tvé slzy ti dnes může odpustit hříchy a dát ti to poznat. Právě v této chvíli může do tvé duše vdechnout „pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení“ (Fp 4,7), který bude pramenit z dokonalého odpuštění tvých mnohočetných nepravostí. Věříš tomu? Doufám, že tomu věříš.
Sebezapření je základem zbožnosti, a pokud tento základ není dobře položen, celá stavba spadne. Je-li v naší duši nějaká žádostivost, kterou nedokážeme zapřít – nakonec se obrátí buď ke skandálu, nebo k odpadnutí. Sebezapření je nit, která se musí táhnout celým dílem zbožnosti.
Ach, kéž bychom poznali svého Boha: jeho moc, jeho věrnost, jeho nezměnitelnou lásku, a tak bychom byli připraveni riskovat vše v jeho prospěch. On je ten, jehož charakter vzbuzuje naše nadšení a činí nás ochotnými pro něj žít i zemřít. Ach, kéž bychom mohli poznat svého Boha prostřednictvím důvěrného společenství s ním, neboť pak se mu budeme podobat a budeme připraveni postavit se za pravdu a spravedlnost.
Můj příteli, člověk se od Šalamouna – ano, dokonce i od Adama – až dodnes nezměnil. Jeho přirozenost, city, choutky, jeho hříchy, zkaženost a slabosti – jsou stále stejné. Železnice převáží stále stejný náklad sobeckého člověka, stejně jako se dříve přepravoval jiným způsobem. Telegraf přenáší poselství stejných vášní, chtivosti a hrabivosti, jaké kdysi hýbaly našimi předky. Plyn osvětluje tytéž příbytky hříchu. Letec ze svého balonu shlíží na člověka – přesně takového, jaký byl dříve.
