Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Přistupování k Bohu vylučuje jakékoliv sobectví. Láska našeho Boha nás učí milovat ostatní. Pán Ježíš učí nás milovat všechny lidi i nepřátele a s vřelou láskou je připomínat na našich modlitbách. Vždyť sám Pán za nás, když jsme ještě byli nepřátelé, umřel. Pravá modlitba je zároveň přímluva. Modlitebník žádá dobré věci nejen pro sebe, nýbrž i pro jiné.
Bůh, k němuž se modlil farizeus, byl takovým malým bohem, který tleská lidem. Který je naprosto závislý na lidské spravedlnosti. Bůh farizea není tím Bohem, o kterém se píše v Božím Slově. Farizeův bůh čeká, až k němu člověk přijde, čeká, až mu člověk ukáže, že si opravdu zaslouží, aby ho tento bůh přijal do svého království. Farizeův bůh je výsledkem farizeových představ. Tento farizeus si nestvořil žádnou modlu, které by se chodil někam klanět. Jeho modla vznikla v jeho mysli. Je to hodně podobné, jako když si lidé dnes představují Pána Boha, jako takového hodného staříka na obláčku.
V tuto hodinu spočíváme v zaslíbeních našeho věrného Boha a víme, že jeho slova jsou plná pravdy a moci. Spočíváme v učení jeho Slova, které je samo o sobě útěchou. Odpočíváme ve smlouvě jeho milosti, která je přístavem rozkoše. Ježíšova osoba je tichým místem odpočinku pro jeho lid, a když se k němu přiblížíme při lámání chleba, při naslouchání Slovu, při zkoumání Písma, v modlitbě nebo ve chvále, zjistíme, že jakákoli forma přiblížení se k němu je návratem pokoje do našich duší. Bůh pokoje dává dokonalý pokoj těm, jejichž srdce v něm spočívá.
Znovu a znovu, a ať se zdá, že je to všechno nadarmo, a ať tě zdržuje, kdo chce a co chce – jen zmlkni před Bohem, duše má! Před něčím ty, duše, musíš zmlknout, i kdyby to byla mizerná sukně. Ale ty, má milá duše, ty se měj k němu a jenom k němu. – Že to neumíš? – Však on tě naučí, on sám se svými pomocníky. A ti chodí světem, mají v rukou nožíky a bez milosti přeřezávají všechna pouta, jimiž se ta duše lidská k světu poutá, ať jsou to již řetězy anebo stébla. – Arci že to nejde snadno, bolest při tom přenesmírná, ale potom: „Osidlo se přetrhalo a jsme svobodní.“ Člověk se tu něčemu přiučil, o čem neměl tušení. – Jen zmlkni před Bohem, duše má! – A když o tom přemýšlí a přemýšlí, a rád by to řekl co nejjasněji a nejjadrněji – ono to zní přece jenom zase: Jen zmlkni před Bohem, duše má, konečně zmlkni!
Může existovat morálka bez duchovnosti. Nejenom, že mohou vést spořádaný život, ale mohou i pravidelně navštěvovat bohoslužby vedené podle evangelia. Mohou přicházet jako Boží lid, sedět jako Boží lid, poslouchat a zpívat jako Boží lid, a přesto nebýt v Božím království!
Mnohý opravdový služebník Páně je pomalý v řeči, a když je vyzván, aby se za svého Pána postavil, je ve velkém zmatku, aby svou špatnou obhajobou nepokazil dobrou věc. V takovém případě je dobré si uvědomit, že Pán stvořil jazyk, který je takto pomalý, a musíme si dát pozor, abychom z toho nevinili našeho Stvořitele. Může se totiž stát, že pomalý jazyk nebude tak velkým zlem jako jazyk rychlý a že málo slov může být větším požehnáním než příval slov. Je také zcela jisté, že skutečná zachraňující moc nespočívá v lidské rétorice s jejími tropy, hezkými frázemi a velkolepými projevy. Nedostatek plynulosti není tak velkým nedostatkem, jak to vypadá.
