V tom dnešním oddíle, ve druhé polovině 30. kapitoly se Jákob učí rozlišovat. Za čtrnáct let už získal nějaké zkušenosti a nyní je uvádí do praxe. Jákob rozlišuje mezi cizím stádem a vlastním stádem a v tom je nám ohromným příkladem.
Náš text mluví o dvou správných rozhodnutích, která měla významný dopad na světové dějiny. Když se vírou rozhodneme uposlechnout Boha, přináší to s sebou sice dočasné utrpení, ale také věčná požehnání.
Boží milost se ukázala, nebo také zjevila. Myslím, že slovo „zjevení“ je vhodnější k popisu toho, co se stalo. Křesťanství je zjeveným náboženstvím. K Bohu nelze přijít jinak, než že se Bůh dá člověku poznat, že se člověku zjeví.
Tato dokonalost Božího charakteru se vztahuje jen na vyvolené. Nikde ve Starém ani v Novém zákoně není Boží milost zmíněna ve spojení s lidstvem obecně, a s nižšími řády stvoření už vůbec ne. Liší se od „milosrdenství“, protože Boží milosrdenství se týká „všeho, co učinil“ (Ž 145,9).
Žijeme v době, kdy se obrovské množství lidí hlásí k náboženství. Máme více míst veřejných bohoslužeb než kdy dřív. Zúčastňuje se jich víc lidí než kdy dřív. Přesto navzdory veškerému tomuto veřejnému vyznávání věřím, že dochází k obrovskému zanedbávání soukromé modlitby.
Potřebuji vědět, že svou cestou dělám radost Pánu. I potom budu mít nepřátele, ale nejspíš to bude právě proto, že snažím dělat to, co je správné. Ale pohleďte, jaké je to zaslíbení!
Dnes světlo reformace viditelně pohaslo. V důsledku toho se slovo „evangelikální“ stalo široce chápaným pojmem a současně ztratilo svůj význam. Hrozí nám ztráta jednoty, která byla budována po staletí. Kvůli této krize a pro naši lásku ke Kristu, Jeho evangeliu a Jeho církvi usilujeme o obnovu naší věrnosti k ústředním pravdám reformace a historického evangelikalizmu. Tyto pravdy nehájíme kvůli jejich postavení v našich tradicích, ale proto, že věříme, že jsou ústředním bodem Bible.
Na začátku osmého století před Kristem zapsal Bůh skrze proroka Izajáše slova o trpícím služebníkovi (Iz 53). Izajáš prorokoval o Kristu. 53. kapitola je vrcholnou výpovědí o Hospodinovu služebníku, o Božím pomazaném, o vykupiteli z hříchů, o beránkovi, který snímá hříchy světa. Bůh zaslibuje, že vyvede svůj lid ze zajetí, z hněvu a prokletí, že ho vyvede z Babylóna (viz Iz 52,10–12).
Situace, ve které jsme se všichni ocitli a která výrazně zasáhla naše životy, je výjimečná a pozoruhodná v tom, že zasáhla úplně celou naši společnost a dokonce v podstatě stejným způsobem celý svět. Nás, věřící v evangelium Pána Ježíše Krista, by tato situace příliš překvapit neměla.
Než jsme se stali křesťany, žili jsme ve lži, kterou had – Satan obelhal Adama s Evou v zahradě Edenu: Budete jako Bůh. Celý svět se točil jenom kolem nás – a možná to tak nebylo v té vnější realitě, že by všichni kolem nás skákali, jak my jsme pískali, ale zcela jistě to tak bylo v té vnitřní realitě – v naší mysli.
Když autor Listu Židům jmenuje celou řadu příkladů lidí, kteří žili a zemřeli ve víře, krátce se mezi nimi zmíní o Izákovi, Jákobovi a Josefovi. Připomíná události, které se v jejich životech odehrály krátce před smrtí každého z nich.
Bůh je bohatý v milosrdenství, zamiloval si nás velikou láskou a ve své dobrotě nás zahrnul nesmírným bohatstvím své milosti. Proč to udělal? Jenom ze své dobroty a lásky k nám. Není žádný jiný důvod. Zasloužili jsme si Boží hněv, byli jsme dětmi hněvu (Ef 2,3), ale dostali jsme milost.
