Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)
Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.
V Písmu je Kristus jako hlava spojen s církví, která je jeho tělem (Ef 1,22–23; 4,15–16; Ko 1,18). Musíme si uvědomit, že církev není pouhý klub vedený podle dávno stanovených pravidel. Církev má právo na toto jméno pouze tehdy, pokud existuje živé duchovní spojení s živým Pánem, jako mají naše těla živé spojení s našimi hlavami. Totéž nás učí i Pánův obraz spojení mezi vinným kmenem a jeho ratolestmi (J 15,1–8).
Jeden autor shrnuje třetí význam slova „sekta“ takto: „Skupina nebo hnutí (často náboženského charakteru), které vyžaduje, aby se jeho stoupenci zcela podřídili jeho vůdcům/učitelům, a která používá manipulativní techniky k přesvědčování a ovládání svých členů.“
Jaké jsou znaky církve, která se stává sektou? Uvedu jich šest. Nemusí se vyskytovat všechny dohromady. Když však uvidíte, že se některá z těchto tendencí rozvíjí, je jasné, že daná církev směřuje k sektářství.
Pavel povzbuzuje Timotea tím, že mu ukazuje, jak sám jednal s těmi, kteří selhali ve víře, kteří se odvrátili od pravdy a učili falešné věci. Druhá polovina devatenáctého a dvacátý verš nám ukazují vývoj hříchu, genezi hříchu – popisují, co se děje v člověku a s člověkem a tak nám ukazují, na co si musíme sami dávat dobrý pozor a kam musíme napřít své úsilí v boji víry.
To je Kaifáš, nejvyšší kněz nebo biskup, ale veskrze světský člověk. A co řekl? Že by bylo dobré, aby zahynul ten člověk a nezahynul celý národ. Tento světský člověk že by prorokoval? Dá mu to jeho kněžství něco zvláštního? Nic mu nedá, ale když se Pánu Bohu zlíbí, tak bude mluvit jako prorok a nemá ani tušení, jakou hlubokou pravdu říká. Všichni jste jako loutky před Pánem Bohem, které on sám řídí neviditelným drátkem; figurky jste na šachovnici!
Do úvodu tohoto čísla jsem vložil dva úryvky za kázání od dvou českých radikálů, Jana Želivského (1380–1422) a Jakoubka ze Stříbra (1371–1429). Byli to oba kněží a kazatelé, současníci, Pražané, radikálové, bratři v Kristu, i když nakonec stáli proti sobě jako nepřátelé, neboť Jakoubek ze Stříbra stál za předvoláním Jana Želivského před městskou radu, která ho ještě v tu hodinu odsoudila k smrti a okamžitě ho nechala popravit.
A protože jsme plní nečistoty, nejsme hodní poznávat větší věci. A kdyby se chtěl nezpůsobilý člověk všetečně vztahovat po těch dokonalejších věcech, měl by se bát, aby nepadl. Kdyby se dobytče dotklo té hory, bude ukamenováno (Ex 19,12–13). Tito nezpůsobilí, v duši nečistí, kteří se vztahují po nebeských věcech, padají nakonec hlouběji a s větším břemenem, do větší temnoty a horšího pokrytectví.
