Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi. (Gn 7,2–3)
Noemovi dal Bůh prostředek záchrany před fyzickým soudem – to byla archa, do které měl vejít i se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami. A protože se Boží soud týkal celé země, měla spolu s nimi nastoupit všechna zvířata – vždy pár od každého druhu, resp. od čistých zvířat sedm párů a od nečistých zvířat po jednom páru. Čistá zvířata jsou přežvýkavci s rozdělenými kopyty a nečistá jsou všechna ostatní zvířata včetně těch, co mají tlapy – tedy všichni predátoři, a všechna havěť hemžící se po zemi (viz Lv 11). Také draví ptáci byli nečistí. Archa byla Bohem určeným prostředkem fyzické záchrany lidí i všeho živého, a víra, se kterou Noe archu stavěl a s níž Boha poslouchal, byla nástrojem záchrany duchovní.
Jak by měli křesťané reagovat na hnutí „woke“ (toto slovo používám spíše jako volné označení kulturního vyjádření „kritické rasové teorie“ a tzv. „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou nejen pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, ale i pro církev.
Pavlovy dopisy Timoteovi (a stejně tak list Titovi) jsou určené nejenom jemu samotnému, ale skrze Timotea také církvi, v případě Timotea církvi v Efezu, v případě Tita církvi na Krétě a v obou případech církvi obecně, tedy i nám. Církev je hlavním příjemcem těchto listů. Na začátku druhé kapitoly prvního listu Timoteovi volá Pavel církev k modlitbám. A důraz je tam položený na prvním místě na církev nikoliv na jednotlivé křesťany. Mluví o společné modlitbě Božího lidu.
Nemyslete si, že mne odstrašíte cizími slovy. Jestli to zde je panteismus, pak jen, aby ho bylo víc! Dřevo není Pán Bůh, ale že dřevo povídá o Pánu Bohu, to máte pravdu. A mně nejde o dřevo ani o cedry, a mně nejde o kámen, ani o ten, ve kterém je zlato, ale vy jste lidé, a vy jste na to, aby Pán Bůh ve vás přebýval.
Milí bratři, milé sestry, naše děti se často rozčilují, když jim někdo bere jejich hračky. S pláčem křičí: To je moje! Přetahují se se sourozenci, nebo s kamarády o autíčko či panenku a my slyšíme ten nervy drásající spor: To je moje. Já jsem to dostal k narozeninám. Ale ty sis taky půjčoval moje hračky. A já jsem ji teď měl první. Ani dospělí lidé se čas od času takovému slovnímu a žel i ručnímu přetahování nevyhnou. Hádky o dědictví po předcích jsou běžné i mezi lidmi, kteří se jinak mají docela rádi.
Jan Theofil Elsner, potomek českých exulantů, byl kazatel reformovaného sboru českých exulantů v Berlíně. Narodil se v Polsku a pocházel z rodiny, která se hlásila k polské větvi Jednoty bratrské, které však na začátku 18. století už byla přičleněna k reformované církvi. Po studiích v polském Lešně, pruském Berlíně, holandském Leydenu působil nejprve jako učitel na gymnáziu v Lešně, po dvou letech se stal kazatelem Heyersdorfu v Poznaňsku a od roku 1747 byl až do své smrti kazatelem českého reformovaného sboru v Berlíně.
Jak často jsme viděli, že se Slovo stalo účinným pro útěchu! Jak to vyjádřil jeden bratr v modlitbě, je těžké jednat se zlomenými srdci. Jak bláznivě jsem si připadal, když jsem se snažil vyvést vězně z hradu Obra zoufalství! Jak těžké je přivést sklíčenost k naději! Kolikrát jsem se pokoušel polapit svou zvěř všemi mně známými způsoby, ale když už jsem ji měl téměř na dosah, vyhrabala si ta potvora další díru! Už jsem jí vykopal z dvaceti, ale pak jsem musel začít znovu.
