Klíče nebeského království zaslíbil Pán Ježíš (hlava a král své církve) Petrovi, Mt 16,19. Kristus říká: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Protože jsou tato slova alegorická, jsou poněkud nejasná, a protože se týkají pocty a moci v církvi, jsou sporná; neboť kde není pocty (ani pýchy, která by ji sledovala), tam není sporu (Př 15,1).
Abychom mohli mluvit o samostatné, tedy nezávislé církvi (sboru) musí být splněny tři věci: 1. Musí mít své vlastní vedení, 2. musí být sama schopná zajistit všechny své služby, 3. musí si sama zaplatit svůj provoz.
Jsi znovuzrozený? To je jedna z nejdůležitějších otázek v životě. Ježíš Kristus řekl: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (J 3,3).
Nestačí odpovědět: „Patřím do církve, jsem asi křesťan.“ Tisíce křesťanů podle jména nevykazují žádný ze znaků znovuzrození, které nám dává Písmo. Mnohé z nich jsou uvedeny v prvním Janově listu.
Hospodin říká: „Pomocí ti budu.“ Vnitřní sílu doplňuje pomoc zvenčí. Bůh nám může vzbudit spojence v našem boji, pokud se to v jeho očích zdá dobré; a i když nám lidskou pomoc nepošle, bude nám stát po boku on sám, a to je ještě lepší. „Náš vznešený spojenec“ je lepší než legie smrtelných pomocníků.
Prohlášení: Služebníci se mají starat o duchovní stav Božího lidu. Zdůvodnění: Je morálně nutné, aby každý nyní zvážil, v jakém stavu se nachází ve vztahu Bohu. To je velká otázka, a odpověď na ni bychom my, služebníci, měli od lidí, kteří nám byli svěřeni, vyžadovat, abychom znali jeho stav.
Pavel připomíná Timoteovi, komu je určen zákon – a mluví o zákoně v obecném slova smyslu a vede Timotea k tomu jedinému, co může vyřešit problém zákona i problém hříchu – k evangeliu. Evangelium je odpovědí na hřích, je mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16). Vyřešení problému falešných učitelů, učitelů zákona, vidí Pavel ve zdravém učení evangelia.
Někteří lidé nikdy nevstanou včas, aby stihli vlak, ale dorážejí na nádraží ve chvíli, kdy vlak odjíždí. Potom ospale říkají: „Co se to děje? Vlak už odjel? To se mi musely v noci zastavit hodinky.“ Vždycky přijíždějí do města den po skončení trhů a otevírají své stánky hodinu poté, co všichni zavřeli. Suší seno, když slunce přestane svítit, a začínají sklízet obilí, když skončí pěkné počasí.
„Ať se učí vynikat v dobrých skutcích.“ To je refrén celého tohoto krátkého listu. Na konci první kapitoly jim Pavel vysvětluje, že nevěřící lidé nejsou schopni žádného dobrého skutku (Tt 1,16). Na konci druhé kapitoly jim ukazuje, že s věřícími lidmi je to jinak, protože Pán Ježíš „se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj lid, horlivý v dobrých skutcích“. Křesťané jsou lidé, kteří jsou horliví v dobrých skutcích.
Roku 536 před Kristem Kýros, král perský, dává povolení Židům: Kdo se chce vrátit, ať se vrátí! A oni se vraceli. Všichni ne, ale někteří jdou a vidíte ty malé začátky právě tak, jako to u nás bylo za doby tolerance a jako je to s naší církví doposud. Všechno je takové chatrné, ale Pán Bůh jim dává dva proroky: Zacharjáše a Agea, a ti kážou: Chatrné to je, ale nemá to tak zůstat.
Když se modlíme „Přijď tvé království“, na prvním místě voláme, aby Pán Ježíš přišel. Po jeho příchodu toužili apoštolové, po něm vždycky toužila Boží církev. Zvláště pak my, když cítíme a vnímáme šelest jeho vítězného vozu, pozdvihujeme svou hlavu a víme, že se blíží naše vysvobození. Už přichází, aby svou ovdovělou církev oblažil s tím, že se snad mnozí z nás dožijí toho slavného okamžiku, kdy se naplní tato prosba: „Přijď tvé království!“
Pán Ježíš chválí skutky, úsilí i vytrvalost této církve. To je veliká chvála. To je chvála, která je určena služebníkovi dobrému a věrnému, které vejde do radosti svého pána. Kéž by i naše skutky byly stejně chvályhodné, a spolu s nimi i naše vytrvalost a naše úsilí!
Ze všeho nejvíc máme usilovat o takovou spravedlnost, která nebude kvůli naší tělesné hříšnosti hyzdit Kristovu krev, jíž jsme vykoupeni. Proto budeme dávat dobrý pozor na to, kam se nachylují cesty naší tělesnosti, abychom této své hříšnosti umírali. Ale protože o tom mluvíme často, už bychom měli znát cesty tohoto porušeného těla. Jsou to cesty oplzlé a nestydaté, cesty rozkoší a hledání uspokojení, povyšování a nezávislosti, pomsty a nerovnosti.
