Čtenáři, porovnej se s ostatními živými tvory. Řekni, komu se daří lépe – tobě, nebo jim? Oni jsou prach, stejně jako ty. Oni jsou smrtelní – nejsi ty stejný? Zvířata nemají nic božského – jaká je tvá přirozenost? Nic božského – nic jiného než to, co je padlé a zkažené. Jsi jako padlí andělé – to je vše.
Zase zde máme jednu drobnou publikaci (60 stran), tentokrát z pera jednoho z našich nemnohých kreacionistů. Tématem je, jak název napovídá, stvořený život, který odporuje životu, který se vyvinul z ne-života.
Z Boží milosti a z Božího rozhodnutí jsme se narodili nebo jsme byli Bohem postaveni do této země a do doby, v níž žijeme. Nebylo to naše rozhodnutí a dokonce (pokud jsme zde narodili) to nebylo ani rozhodnutí našich rodičů. Bylo to Boží rozhodnutí, že jsme právě my právě zde a právě nyní. Jednou z věcí, které jsou pro tuto dobu a místo, kde žijeme, charakteristické, je skutečnost, že se o veřejných záležitostech rozhoduje pomocí zastupitelských voleb. Lidé si volí své zástupce, kteří mají reprezentovat a prosazovat jejich zájmy na různých úrovních života společnosti.
Nezávislé sbory by neměly být izolovanými církvemi. Ačkoli každá pravá církev má vše, co potřebuje od Krista, aby mohla fungovat jako církev, ne každá církev je tak zdravá a silná, jak by mohla být, ani není schopna dělat vše, co by si přála.
I tam, kde nejsou žádné zvláštní problémy, je moudré a dobré, aby církve se stejným smýšlením udržovaly společenství, ať už neformálně a organicky, nebo formálněji a záměrně.
Od začátku třetí kapitoly 1. Timoteovi začíná Pavel mluvit o vedoucích církve. V životě církve je právě toto jednou z těch nejdůležitějších věcí. Církve se dnes mnoho starají o to, jaké mají PR (Public Relations – vztahy s veřejností), jak se prezentují navenek, jaké mají budovy, jaká mají liturgická roucha, jak propracované a uživatelsky přívětivé mají webové stránky… Ale jenom výjimečně uslyšíte o tom, jak se nějaká církev stará o to, jaké má vedoucí!
Biblické učení o jistotě milosti a spasení je životně důležité pro zdravý křesťanský život. Ustanovení, která věřící dostávají v Kristu, jsou proměňující. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2K 5,17). Tříbení a uskutečňování vašeho nového života v Kristu vám výrazně pomůže to, nakolik jste si jisti, že máte zachraňující vztah s Ježíšem.
Vy to nedokážete, umlknout krásně, radostně, dokud jste přirození lidé. To žádný přirozený člověk nedokáže. Každý přirozený člověk je s Pánem Bohem ve sporu. I když mlčí, v srdci přece jen rebeluje. Co se vám na světě nelíbí? Když si všimnete, zjistíte, že ten přirozený život se vám líbí. Zdravý život s sebou vlastně vždy nese i radost. Možná, že jste si toho nevážili, a to je škoda. Ten přirozený život nese radost.
Následovat ho, jít za ním, je spojeno s obětí, je spojeno se smrtí, s útrapami, je spojeno s bojem a se slzami a ranami. A to Pán Ježíš nikomu nehodlá tajit. A proto předkládá každému tu svou cestu jako úzkou, bránu jako těsnou, proto mluví o sebezapření a o kříži, proto mluví o pohanění a odporu, proto mluví o boji a pokušení.
Podívejme se na další příklad Boží péče o vdovu. Situace vdovy ze Sarepty byla vážná. Hladomor ohrožoval nejen Izrael, ale celé okolí včetně Sarepty, která patřila Sidónu. Sidónským králem byl Etbaal, otec Jezábel. Jeho jméno znamenalo „Baal žije“, což bylo ironické, protože Baal jako údajný bůh plodnosti a života naprosto selhal. Tato chudá vdova a její jediný syn trpěli hladem a hrozila jim smrt. Vypadala vyhublá a vyzáblá, tiše smířená se svým údělem. Velmi brzy si hladomor vyžádá další dvě oběti – dokud Elijáš, prorok Pána, Boha Izraele, nepřeruší vdovino zoufalé hledání několika klacků na oheň, aby si mohla uvařit poslední jídlo.
Je správné být úslužný, ale nejsme povinni být každému posluhovačem. Klobouk smekněte bez otálení, protože to je zdvořilost, ale nesklánějte hlavu na rozkaz každého člověka, protože to je otroctví. Ten, kdo doufá, že se zavděčí všem, by měl nejprve obléci Měsíc nebo cedníkem naplnit bezedný sud. Žít z chvály druhých znamená živit se vzduchem, neboť co jiného je chvála než dech lidských chřípí? Z toho se nedá uvařit večeře. Klást pasti na pochvaly a omdlívat, když žádná nepřijde, je dětinské. A převlékat kabát, aby se člověk zalíbil nové společnosti, je prachsprostá špinavost.
Evangelium nám také velmi zřetelně ukazuje, co říká svatý Marek: tato žena mnoho trpěla od mnoha lékařů, vydala veškeré své bohatství, ale nic jí nepomohlo, naopak se jí vedlo hůře. To říká svatý Marek. A hle! Jakmile se toužebně dotkla Kristova lemu, krev se ihned zastavila a žena byla uzdravena. Mnozí lidé vydávají spoustu peněz duchovním lékařům, aby je rozhřešili a zastavili tak tok hříchu a uzdravili je na duši. Nic jim to ale nepomáhá, spíše se mají hůř.
