Hřích odcizil člověka nejen Bohu, ale i člověku. Kde není láska k Bohu, tam není ani opravdová láska k bližním. Od přirozenosti jsme zcela zkažení a jako takoví máme radikálně sobecké, zlé a zlomyslné sklony. „Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách“ (Ř 3,13–16).
Jedním z důležitých prvků nezávislosti místního sboru je jeho vlastní správa. Ztráta práva na samosprávu způsobuje, že církev ztrácí svou nezávislost. Když místní církev ovládnou a řídí lidé zvenčí, ztratila svou nezávislost. Správa vlastních záležitostí však není jedinou formou nezávislosti místního sboru. Mnohé církve rozhodují samy, ale přesto jsou ve financích a dalších záležitostech nadále trvale závislé na pomoci zvenčí. Samostatná správa by měla vést k tomu, že církev bude soběstačná a zcela nezávislá.
Abychom rozpoznali falešné učitele, musíme pochopit, že přicházejí převlečeni za pravé Kristovy následovníky. Rozlišování proto vyžaduje, abychom zkoumali ty, kdo tvrdí, že mluví Boží slovo, a rozlišovali, kdo je pravý a kdo falešný. V kázání na hoře nás Ježíš učil, že jedním ze způsobů, jak rozlišit pravé a falešné učitele, je podívat se na jejich ovoce. Co je výsledkem jejich rtů, jejich života a jejich vedení?
Úsměv, prosím. Kdo z nás tu větu má rád? Většinou ji pronese někdo, kdo na nás zrovna míří fotoaparátem, nebo dnes spíš mobilem. A vy víte, co bude následovat. Nepovedený úsměv, nepovedená fotka, která bude kolovat po rodině ve WhatsAppu nebo na Messengeru, nebo nakonec skončí příští rok i v kalendáři. Protože v rodinných kalendářích nekončí jen ty nejkrásnější fotky, ale i ty nejtrapnější, ať je prý na co vzpomínat.
Vstoupili jsme do nového roku. Co to pro nás znamená? Nová očekávání, nová předsevzetí? … nebo obavy, strachy, úzkosti? … anebo nic zásadního, jen opět změna čísla v kalendáři? S každým novým rokem se před námi otevírá taková „terra incognita“, země neznámá. Rádi bychom věděli, co se na nás chystá. Snažíme se to odhadnout nebo spočítat. Dalo by se říct, že v nás zápasí Naděje a víra versus beznaděj a strach.
Je to vůbec možné, aby takový utrápený a usoužený Jób a taková rozbitá církev měli dobrou naději? Sami nechtěli věřit: Bylo nám jak ve snu. Jóbovi žehnal Pán Bůh k posledu více než po celý jeho život. To jsou Boží fakta.
Elíhú viděl, jak velmoži země utlačují potřebné, a jejich panovačnou tyranii vysvětloval tím, že zapomínají na Boha: „Nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Stvořitel?“ Jistě, kdyby mysleli na Boha, nemohli by jednat tak nespravedlivě. A co hůř, pokud Elíhúovi dobře rozumím, stěžoval si, že i mezi utlačovanými dochází ke stejnému odklonu srdce od Hospodina – volají kvůli paži mocných, ale běda, nevolají k Bohu, svému Stvořiteli, ačkoli on ke všem takovým přistupuje milostivě a vykonává spravedlnost a soud kvůli všem utlačovaným.
Máme před sebou jeden z Davidových žalmů, v němž je vyjádřena dětská důvěra v Boha. Mluví se tu o Bohu, který aktivně vysvobozuje, který je živý a působí. Počítáme s Bohem, který je aktivní a zasahuje do našich životů? Věříme, že Bůh jedná, že aktivně působí ve všech věcech tohoto světa, že sestupuje shůry, vlamuje se do našeho světa, do našich životů, do našich okolností?
Hospodinovi vykoupení už nyní chválí jeho jméno, oslavují jeho velebnost, radují se z jeho velikosti a těší se v jeho světle. Boží děti zpívají k Boží oslavě, jejich srdce přetéká vděčností a jejich jazyk plesá, protože poznali Pána a zakusili jeho milost, vyznali ho jako Pána a byli zachráněni pro věčnost.
Měl jsem to potěšení vjet do Leonského města v Římě krátce poté, co se ho zmocnila italská vojska, a všiml jsem si, že na každém domě byly co nejnápadněji umístěny znaky Italského království a jméno Viktora Emanuela. Nespokojili se s tím, že to mají nade dveřmi, ale po celém průčelí domů jste četli „Viktor Emanuel, král italský“, což svědčilo o tom, že se opravdu rádi vymanili z nadvlády papeže a přihlásili se k věrnosti konstitučnímu králi.
Jsme téměř u posledního žalmu a stále jsme mezi „haleluja“. Je to „nová píseň“, zjevně určená novému stvoření a lidem, kteří mají nové srdce. Je to taková píseň, jakou lze zpívat při příchodu Pána, kdy nové zřízení přinese zkázu bezbožným a čest všem svatým. Tón písně je nesmírně radostný a jásavý. Po celou dobu je slyšet rytmus nohou tančících dívek, které drží krok s tympánem a harfou.
29. prosince 2024 zemřel 39. prezident USA a držitel Nobelovy ceny míru z r. 2002, Jimmy Carter. V tomto článku se jihoafrický baptistický kazatel a misionář Peter Hammond zamýšlí nad jeho politikou, především tou zahraniční a hodnotí ji z biblického hlediska. Jedná se o vynikající analýzu, ze které se člověk může dobře učit biblickému rozlišování. –jk–
