Na otázku, zda by křesťané měli být proti masovému přistěhovalectví, nelze dát jedinou obecnou odpověď. Snadné a rychlé odpovědi brání příliš mnoho proměnných. Podívejme se tedy na různé úvahy týkající se masové imigrace, na to, zda by určité situace byly příznivé, či nikoli, a na to, zda by ji křesťané měli podporovat.
Trpělivost je lepší než moudrost: Gram trpělivosti vydá za kilo rozumu. Všichni lidé chválí trpělivost, ale jen málo z nich ji dokáže praktikovat. Je to lék, který je dobrý na všechny nemoci, proto ho doporučuje každá stařena. Ale byliny, z nichž by se dal vyrobit, nerostou na každé zahradě.
Příběh tohoto evangelia se udál po vzkříšení, když se Pán zjevil sedmi učedníkům na lovu ryb a řekl jim: „Nemáte něco k jídlu?“ (J 21). A Petr ho poznal a Pán mu řekl: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Třikrát se otázal a třikrát mu odpověděl Petr řka: „Miluji.“ Taktéž, kdo by chtěl přijmout nějaký duchovní úřad a pečovat o duše, má být otázán, zda miluje Boha a zda miluje blaho duší. Selže však.
Tady je poslední důvod uvedený v tomto textu, proč se máme modlit za všechny lidi – všichni mají slyšet evangelium a všichni mají poslechnout příkaz evangelia, tedy činit pokání, litovat svých hříchů a věřit v dokonané a dokonalé dílo Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Evangelium je o víře a o pravdě – bez víry není věčný život, protože nebude spasen nikdo, kdo neuvěřil v Krista. A bez pravdy také není věčný život, protože nebude spasen nikdo, kdo uvěřil lži, falešnému evangeliu, kdo uvěřil ve falešného Krista a přijal falešného ducha.
Tak ten svrchovaný Pán, ta věčná láska, který je sám sobě svrchovaně dostatečný, který nikoho nepotřebuje, ten si přeje, abych já ho miloval, tak miloval z celého srdce svého a ze vší duše své, a ze vší síly své a přemýšlel o jeho slově dnem i nocí? Když to chápu, tak žasnu. Když jsem to před několika nedělemi zase četl, tu mi to připadalo, jako bych to nikdy neslyšel, jako něco docela nového. Průpovídka stará, ale světlo, které mi dal, je nové. A tak to bude v životě lidu Božího vždycky. On je milostivý a přidává světlo. Nu, pak ty věci vidíte v novém světle!
Porážka českých a moravských stavů na Bílé hoře a následná staroměstská exekuce jsou významné historické události, které měly obrovský dopad na další vývoj v naší zemi. Po celá staletí je různé strany vysvětlovaly rozdílnými způsoby. Pro římskou církev a pro Habsburky znamenaly tyto události vítězství. Pobělohorští exulanti je vždy chápali jako porážku. Jak jim porozumíme my? Jak jim budou rozumět naše děti?
Zkrátka, kdo sedí v skrýši Nejvyššího a odpočívá v jeho stínu, toho on přikrývá svými brky, aby ho nelapilo žádné osidlo, nezasáhla žádná létající střela, k jeho stánku se nepřiblížila žádná rána, i kdyby po pravici a po levici padalo na tisíce jiných (Ž 91,7).
Zdá se, že doby soužení se stávají běžnou a každodenní skutečností v životech současné generace. Z materiálního hlediska se máme lépe, než všechny generace tisíce let zpátky, ale z hlediska duševní pohody i jednoduchosti života, to vypadá mnohem hůře. Hřích se rozlézá do všech zákoutí lidského života, společnost se otřásá vlivem bezpráví, vytrácí se základní jistoty a předvídatelnost a život je velmi křehký. To jsou doby, kdy můžeme nacházet svůj úkryt a své blaho v Hospodinu.
Vaše milované děti se příliš netrápí, že? Když mají nouzi, jdou za otcem, když si lámou hlavu, ptají se otce, když s nimi někdo špatně zachází, obracejí se na otce. Když si zadřou třísku do prstu, spěchají pro úlevu k matce. Ať už je to malé nebo velké trápení, o dítě se starají rodiče. To dítěti usnadňuje život: usnadnilo by to i ten náš, kdybychom přistupovali k Bohu jako děti.
V bráně blízkovýchodního města zasedá za časného rána soudce a každý žadatel má právo se k němu obrátit. Slovo porta neboli brána, které se používá pro tureckou vládu, na to odkazuje. Tak podle myšlenky inspirovaných autorů za křehkou oponou lidských smyslů sedí Bůh ve stínu, „bdí nad svými“, čeká, aby odpověděl na každou prosbu a pomstil nevinné a utlačované proti bezpráví ze strany povýšených.
Nyní můžeme uvažovat o některých velkých problémech a zásadách, které jsou v této kapitole nastoleny a řešeny. Již jsme se zabývali vztahem křesťana ke světu obecně a zabývali jsme se také pohledem křesťana na stát a jeho funkce. Nyní se dostáváme k postoji křesťanských mužů a žen ke státu a jejich vztahu k němu. Zdá se mi, že toto pořadí je logické. V první řadě musíme mít správný pohled na stát. Nemůžete určit, jaký by měl být váš vztah k němu ani jaký by měl být váš postoj k jeho nařízením a zákonům, dokud si neujasníte, co nás Písmo učí o povaze a funkci státu.
Jsme stvořeni pro vznešenost. Úkolem člověka je být po všech stránkách ušlechtilý, protože je stvořený k Božímu obrazu. Pokud má však pravdu evoluční teorie, pak je lidstvo produktem slepé náhody. Náš život nemá žádný cíl ani žádný zvláštní význam. Proto si nemůžeme být jistí ani tím, jestli naše vlastní existence jako lidstva i jednotlivce, je dobrá nebo špatná. Proč je lepší být, než nebýt?
