Náš podíl bude nový. Všechna ta nesmírně velká a vzácná zaslíbení budou naše. Budeme dědici Božími a spoludědici Kristovými! Budeme občany Nového Jeruzaléma a zdědíme ono království, které je neporušitelné a neposkvrněné, připravené před založením světa pro všechna nová stvoření v Kristu Ježíši!
Pro Hod beránka a nekvašené chleby byl výchozím textem především Exodus 12, kde byly tyto slavnosti ustanoveny. Pro svátek prvotin je třeba se přesunout do kapitoly Leviticus 23. V této kapitole je v podstatě takový seznam svátků, které byly přikázány Izraelitům. Svátek prvotin je tam s jeho přikázáními uveden od devátého verše.
Věříme, že my pohané jsme stejně jako Židé spaseni milostí Pána Ježíše Krista (Sk 15,11). Tento pramen spásy vytryskl na kříži Golgoty. V Kristových ranách je náš život. V knize Skutků je popsáno, jak se tento pramen spásy, čistý proud života, který zbavuje hříšníka nečistoty a hříchu, rozlil z Jeruzaléma přes Judsko a Samařsko až na sám konec země. K naprosté většině národů, které žijí na tváři země, se už dostalo evangelium o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. K nám přišlo evangelium před nějakými třinácti stoletími a možná ještě dřív. Přesto každá další generace lidí na světě potřebuje slyšet evangelium, protože není jiná cesta ke spasení než Pán Ježíš Kristus a není jiná moc ke spasení než evangelium Kristovo. Tento pramen spásy vytryskl na kříži Pána Ježíše Krista.
Před námi jsou poslední Jákobova slova. Jsou to slova, která si nechával Jákob až na samotný konec svého života. Jsou to slova, která jsou pronesená na smrtelné posteli – s posledním požehnáním Jákob na konci kapitoly vydechl naposled. Často se o ní mluví jako o Jákobově požehnání – je to ovšem trochu zvláštní požehnání a zřetelně to můžeme vidět na některých místech tohoto textu, která s sebou přinášejí spíše zlořečení než požehnání. Přesto ve 28 verši čteme, že Jákob všem svým synům požehnal a tak můžeme tomuto textu rozumět i jako požehnání. Možná nám toto požehnání místy připomene požehnání Jákobova otce Izáka, které měl pro svého syna Ezaua.
Tento text evangelia ukazuje, co se stalo v den Kristova zmrtvýchvstání, které dnes oslavujeme, abychom s vděčností za jeho zmrtvýchvstání čekali na své vlastní a abychom se s ním, až budeme oslaveni, navěky radovali. Neboť jak říká sv. Řehoř k dnešnímu textu: „Jeden život je smrtelný, druhý nesmrtelný, jeden známe, druhý jsme neznali, jeden je život smrti, druhý je život ve zmrtvýchvstání.“ Proto přišel od Boha Ježíš Kristus, který přinesl lidem smíření, a přijal ten první život, aby ukázal ten druhý. Když přijal první, zemřel, a tak ukázal ten druhý tím, že vstal z mrtvých.
Ke všem lidem se máme chovat vlídně, protože jsme ze stejného těsta, ze stejně hříšného prachu země. Přesto náš verš jde ještě dál, protože ukazuje na to, že v životě křesťana tyto věci patří k minulosti. Je to minulost, která se někdy podobá stále ožívající mrtvole, která by se pořád chtěla hlásit o slovo, ale musíme si pořád připomínat, že se jedná o minulost. I my jsme kdysi byli … To znamená, že už nejsme!
Když jdete v Praze Jeruzalémskou ulicí a zastavíte se před židovským chrámem, tak tam čtete nápis: „Zdali není otec nás všech jeden?“ A vy řeknete: „To je na vlas to, co vykládáme: Všichni jsme děti nebeského Otce.“ Ale Kristus zde říká pravý opak: „Nikdo neví, kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“
Není to tak, jak si myslíte, a proto to také máte na světě, jaké to máte, že věci chápete takto. Ale kdyby se vám stala milost a vy poznali, co můžete poznat, to byste se teprve potěšili. A o to nám jde.
Veliká noc je nepochybně vedle dne Páně nejstarší křesťanská slavnost. Je to slavnost velmi radostná, neboť nám připomíná události, které jsou základem víry, potěšení, naděje a spasení křesťanů, totiž zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikou radost nám působí jeho vtělení a zjevení se světu, veliké blahoslavenství nám vzešlo, když nám jasně zjevil cestu spasení, dal sliby a přikázání, a ukázal příklad, když za naše hříchy obětoval sebe; avšak toto vše by vykonal nadarmo, kdyby zůstal v smrti, neboť tak by naše naděje a spasení nemohly být postaveny na něm. Teprve jeho zmrtvýchvstání nám zpečetilo naši spásu a veškeré dílo Boží milosti, proto má být slavnost Kristova zmrtvýchvstání nade vše radostná.
Velikonoční neděle je každý rok pro mnoho lidí velikým svátkem. Miliony si připomínají vzkříšení Ježíše. Mnozí ten den označují jako největší křesťanský svátek. Pro některé lidi to znamená jediný den v roce, kdy přicházejí do církve. Křesťané v prvním století ovšem tyto události pravidelně každý rok neslavili. Každoroční slavení tohoto svátku je lidskou tradicí, která byla zavedena až někdy ve druhém či třetím století.
Kristus se zjevuje jako pastýř svým vlastním ovcím, nikoliv jiným. Jakmile se objeví, jeho vlastní ovce ho poznávají. Důvěřují mu a jsou připravené ho následovat. On je zná a ony znají jeho. Existuje mezi nimi vzájemné poznání a stálé spojení. Jediným znakem, jistým znakem, neomylným znakem znovuzrození a přijetí je tedy upřímná víra v ustanoveného Vykupitele.
Budeme přetvořeni do podoby jeho vlastního slavného těla. To se stane všem, kteří věří v Ježíše. Jejich duše byly vírou proměněny a jejich těla projdou takovou obnovou, která bude odpovídat jejich obnovenému duchu. Jak brzy k této velkolepé proměně dojde, nedokážeme říci, ale myšlenka na ni by nám měla pomoci snášet dnešní zkoušky a všechny strasti těla.
